Rozvoj péče o osoby s duševním onemocněním Rozvoj péče
Menu

Napsali o nás

 

ZPĚT na seznam článků

 

Barbora Wenigová - host "Noční linky" Českého rozhlasu Karlovy Vary

 

Vysílání noční linky českého rozhlasu Host: Psycholožka, paní Mgr. Barbora Wenigová – ředitelka Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví

 

Já jsem velice rád, že jste si našla čas na posluchače noční linky a na naše dnešní téma. My jsme si spolu před časem povídali, o tom, že nás lidskou populaci potkávají různé životní situace a události, ať už ty příjemné nebo naopak ty negativní. Dá se řekněme obecně říci nebo shrnout, které zmiňované prožitky u lidí převažují? Jestli třeba doba ovlivňuje to, že lidé jsou veselejší a mají více radosti, třeba když je klidnější ekonomická situace nebo naopak? Máte slovo.

Tak bezesporu asi ty podmínky životní, ve kterých jsme, asi ovlivňují pocit jaký ze života máme. To znamená jestliže je ekonomická krize, tak samozřejmě asi dopadá na vícero lidí nějaký splín, nebo nějaká deprese, problémy s tím spojené a tak dál. Ale myslím si, že to může záviset od období, které zrovna zažíváme. Může to záviset od věku, protože bezesporu, když jsme mladší, tak máme pocit, že převažují ty kladné věci v životě, protože máme energii máme budoucnost, perspektivu. A asi s postupem věku se nám možná ten život zdá těžší a těžší.

Může to samozřejmě … a myslím si, že hodně to závisí také od toho, co nám je dáno do vínku, jak jsme nastaveni. Někteří lidé jsou schopni život vidět nebo stejné situace v životě vidět jako výzvy nebo něco co se má překonat, něco co posiluje. A někdo jiný to může vnímat jako něco, co ho oslabuje a život může vidět jako jednoznačně špatný.

 

Nedávné povodně, úmrtí v rodině, těžká choroba, rozchod se životním partnerem, ztráta zaměstnání a mnohé další svízelné situace potkají možná i několikrát za život každého z nás. Asi neexistuje žádný mustr, jak se s takovou situací vyrovnat?

Neexistuje. Myslím si, že každý musí nalézt sám svůj postup, jak se s tím vyrovnat, ale asi je nejlepší zkusit nejdříve vlastními silami s pomocí svého okolí a pakliže to nejde, tak potom určitě je dobré sáhnout po odborné pomoci.

 

To jste vlastně ťukla na hlavičku hřebíček té naší otázky, kde říkáme, čemu jste se ve svém životě ubránili. Takže ubránit se těm situacím, asi najít tu vnitřní sílu.

Najít tu vnitřní sílu, a tu situaci nějak překonat.

 

Co si má, ale počít člověk, který se dostane do takové řekněme nepříjemné složité životní pozice. Co teď, najednou se stala povodeň, náš dům byl ohrožen, máme nějaký problém. Je dobré třeba jako rodina nejprve řešit celou tu primární situaci a pak se obrátit na odborníka nebo ihned vytelefonovat třeba řekněme někoho z oblasti z psychologie a podobně a říci, tak tenhle problém nastal, co s tím?

Tak já teď asi úplně nebudu plnit čekárny psychologů, protože si myslím, že to první, co má člověk udělat, je asi především zmotivovat nebo zmobilizovat své síly.

Jestliže cítím úzkosti, deprese ve chvíli kdy mi voda vzala dům nebo kdy jsme po nějaké živelné pohromě, tak si myslím, že to je normální reakce na nějakou nenormální situaci. To znamená, že tam asi je na místě, že jsem v depresi, že cítím úzkosti, že mám strach. To si myslím, že je velmi přirozené. To, co si myslím, že je dobré, je řešit tu věc pokud to lze s někým z rodiny. A řešit ji co nejvíc racionálně, tedy začít situaci řešit rozumem. A teprve, když to nejde těmi vlastními silami a nějakou dobu přetrvává ten smutek nebo přetrvává až příliš dlouho, tak pak si myslím, že je čas na to se obrátit na odborníka.

 

Tématem dnešní noční linky českého rozhlasu je otázka, čemu jste se ve vašem životě ubránili. Z toho mi alespoň trochu vyplívá, že se občas životním karambolům dokážeme postavit čelem a ubránit se. Je to řekněme štěstí nebo silou osobností?

Tak já si myslím, že obojím. Protože myslím si, že v životě potřebujeme asi oboje k životu. Myslím si, že to, jak překonáváme překážky je nám trošku dáno a pak hodně závisí, jak vlastně jsme asi v životě stabilizovaní, když přijde nějaká pohroma. Jestliže mám život nějak vyvážený, mám rodinu, mám práci, mám koníčky, tak jsem v životě asi stabilnější nežli člověk, který zrovna je po rozpadu rodiny nebo po ztrátě zaměstnání a tak dál. Myslím si, že život má mít takové pilíře a díky těm pilířům, mám li je všechny, můžu být stabilnější a můžu být lépe vystaven překonat nebo ubránit se, jak vy říkáte, nějaké takové těžké životní situaci

 

A když si ale nevíme rady, když nevíme kudy kam, můžeme o pomoc požádat právě psychologa. Se kterými peripetiemi, vy jako odborníci, nejčastěji přicházíte do styku? Které problémy vám prezentují vaši klienti z té větší části?

Tak já mám privátní ordinaci, to znamená, že jsem otevřená vlastně veškerým lidem, kteří mají psychické potíže. Nemám žádnou vyhraněnou specializaci. Nevedu si žádnou statistiku, ale ze zkušenosti vím, že převážně chodí ženy, tak řekla bych čtyřicátý až padesátý rok. Ty chodí převážně kvůli vztahovým problémům: rozchodová, rozvodová situace, nevěra manžela a tak dál.

A potom chodí muži a ti chodí hlavně s pracovními problémy, to znamená nějaká krize v práci, výpověď, konflikty pracovní, ztráta pozice. A vlastně ani ti muži, ani ty ženy se nedokážou s touhle situaci nějak samy vypořádat. A třetí skupina lidí jsou lidé s dětmi, kteří mají nějaké problémy. A pak také staří lidé.

 

Dalo by se říci, že mají v současné době lidé obavy, nebo abych tak řekl ostych zajít se svým problémem k psychologovi anebo je to už otázka minulosti?

Tak myslím si, že není. Psychologie a hlavně psychiatrie je stále opředená jakýmsi stigmatem nebo negativními předsudky. Že ten kdo teda jde k psychologovi, tak je blázen, když to tak řeknu. Tak vidím občas rozpaky lidí, kteří za mnou jdou. Já mám vedle ordinaci jiného lékaře, tak vidím, jak se někteří stydí ke mně jít. Ale myslím si, že se doba zlepšuje, a že to jít k psychologovi už dneska není takovou ostudou, a není to tak velká překážka už dnes, takže si lidé dokáží říct o pomoc.

 

Dokáže člověk, který, to mě také zajímá, se ubránil nepříjemné životní události na takový okamžik ve svém životě úplně zapomenout? Nebo stále se mu vrací ta událost nějakým způsobem?

Tak asi zapomenout dokáže, ale otázkou je, jestli je to dobře. Jestliže se vám stane nějaká tragická událost, někdo vás někdo přepadne. Nebo například lidé, kteří zažili válku, tak ti dělají často to, že na to zapomenou. Jaksi úplně vytěsní ten okamžik nebo tu situaci, ale možná že to není správný to vytěsnit nebo zapomenout. Já si myslím, že nelze úplně zapomenout na nějakou událost. To co udělám je, že ji spíš odstřihnu od sebe, ale pak se stává a to je právě to, co se děje tak asi pěti procentům lidí po takovéhle události, že se ta traumatická situace vrací, třeba ve snech nebo v nějakých takových nočních děsech. Takže nevrací se nám v té podobě, v jaké se nám stala, ale vrací se nám takhle bokem přes velmi úzkostné a ustrašené stavy.

 

A dá se, ono to byla vlastně moje další otázka, dá se v takové situaci pomoci, když se člověku, který prožil něco velice nepříjemného, něco co zasáhlo jeho myšlení, jeho duši, dá se mu pomoci v takové situaci, aby alespoň dokázal se vyrovnat s tím, že čas od času bohužel se mu v jeho myšlení vrátí ta událost?

Tak určitě dá, protože já si myslím, že je přirozené, že se nám špatné události vracejí. A dá se pomoci tím, že s tím člověkem o tom mluvíme, že se k té události vracíme a nějak se snažíme to zakomponovat do toho našeho života tuhle událost, aby nám nezůstala tím „strašákem“.

 

Nabízíte také vy, nějaké řekněme soukromé konzultace, jak se vyrovnat s případným životním karambolem, jakousi abych tak řekl prevenci?

Já si myslím, že ke mně lidé přicházejí spíš po nějakém karambolu. Takže to, že se pokouším lidem pomoci, s tím aby se vyrovnali s nějakým životním karambolem je vlastně základ mojí práce.

Preventivně myslím si, že pracuji spíš tak, aby se to neopakovalo, aby se ta reakce na ten životní karambol nezhoršovala, aby se nestupňovala do nějaké velké deprese až možná do nějakých sebevražedných stavů. Tak to si myslím, že je asi moje práce.

 

Vím, že se v tomto oboru pohybujete, že máte řadu kolegů, se kterými konzultujete vaší práci, tak se vás nemohu nezeptat, zdali máte pocit, že my jsme silným psychickým národem či nikoliv?

Těžko říci, já si myslím, že bych možná řekla, jestli jsme národem nebo můžu asi zhodnotit, zda jsme národem, který se dobře staví k duševně nemocným. Tam je potřeba říct, že asi na té medicínské úrovni jsme dobří, jsme srovnatelní s Evropou. Ale co se týče zacházení s duševně nemocnými nebo stavu služeb a dostupnosti těchto služeb, nebo výběru těch služeb nebo i to, jak vnímáme duševně nemocné v naší společnosti, tak tam si myslím, že těžce zaostáváme za zbytkem Evropy.

 

Abychom skončili alespoň trochu veseleji, dokáží se lidé radovat z drobností, z maličkostí z malých radostí, které přináší běžný den, běžný život?

No určitě, určitě se dokážou radovat. A abychom skončili trošku optimisticky, třeba pro Karlovarský kraj, my máme projekt, který pomáhá duševně nemocným. V Karlovarském kraji nejsou žádné služby pro duševně nemocné, takže tou dobrou zprávou je, že sám Karlovarský kraj realizuje projekt Rozvoj péče o duševně nemocné v Karlovarském kraji, který je financovanými evropskými fondy a budou zde nové služby pro duševně nemocné a tím pádem se tento kraj pro ně stane příznivějším.

 

A zcela na závěr našeho rozhovoru nějaká, abych tak řekl rada, jak se v životě bránit proti těžkým okamžikům, opět asi na to neexistuje nějaká pomůcka, ale můžete nám alespoň jednou, dvěma větami nějakou radu naším posluchačům.

Myslím si, že bránit se lze rozumem, smyslem pro humor.

Home O projektu Realizator Dodavatel Subdodavatelé Kontakty Akce Dokumenty CMHCD Mediální partneři